Zapomenuté skladiště světa – zapomenutá paměť lidstva. Už léta sem nikdo nevstoupil. Zaprášené kufry plné poesie. Svět, ve kterém žijí ptáci a andělé.
Přichází muž. Je na konci své cesty. Kdysi měl křídla. Kdysi byl neomezen prostorem a časem.
Byl jen myšlenkou, byl myšlen. Byl jen obrazem, představou a přesto skutečný, milující a milovaný. Svobodný.
Rozhodl se že na sebe vezme úděl tíže, (někdo tomu potom začal říkat trest). Sestoupil, stal se tělem a zapomněl na to, kým byl a stále ve skutečnosti je.
Zapomněl dokonce i na to, že zapomněl.
Uvěřil limitům. Zapomněl létat. Uvěřil, že nemá křídla. Zůstala jen zoufalá touha po letu.
A skrze jizvy jeho poraněné duše, která už nevěří v nic, tedy v posledku ani v sebe samu, se derou ozvěny a záblesky mýtu, legend a dávných příběhů.
A pak se začne rozvzpomínat…
